Letošní připomínka přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidy probíhá ve stínu debaty o možných zločinech Izraele v Pásmu Gazy a zatykače vydaného Mezinárodním trestním soudem na Benjamina Netanjahua a Joava Galanta. Nevládní organizace Amnesty International minulý týden publikovala zprávu konstatující, že se Stát Izrael během vojenské intervence v Pásmu Gazy dokonce dopustil zločinu genocidy, konkrétně usmrcení, způsobení vážných tělesných ublížení nebo duševní újmy a úmyslného uvedení civilních obyvatel Pásma Gazy do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení. Na čem Amnesty International staví svá tvrzení a co je klíčové pro posouzení genocidy?
Autor textu: Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín
Text původně vyšel 9. prosince 2024 v on-line deníku Reflex.cz
Devátého prosince 1948 byla Valným shromážděním OSN přijata Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy, která vymezila genocidu jako zločin podle mezinárodního práva spáchaný v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou. Přijetí úmluvy bylo výsledkem celoživotního úsilí polsko-židovského právníka Rafaela Lemkina (1900–1955), který kodifikaci právní normy trestající masové násilí prosazoval od třicátých let minulého století – mimo jiné v reakci na zločiny osmanské říše během první světové války, stalinský hladomor na Ukrajině a růst vlivu nacistické strany v meziválečném Německu.
Koncepci genocidy Lemkin představil v díle Vláda sil Osy v okupované Evropě vydaném v roce 1944 ve Spojených státech amerických, kam na přelomu let 1939 a 1940 uprchl z nacisty okupovaného Polska. Až zkušenost s barbarskými činy hitlerovského režimu přiměla po skončení druhé světové války světové společenství k přijetí mezinárodní úmluvy o trestání a prevenci genocidy. Dokument, jehož smyslem je nejen soudit a trestat pachatele masového násilí, ale zejména zabránit novým případům likvidace celých skupin obyvatel, postupně ratifikovalo 153 států světa. Úmluva se stala základem celé architektury mezinárodního práva, pozdějších ad hoc tribunálů pro potrestání pachatelů genocidy ve Rwandě a v bývalé Jugoslávii a byla jedním z hlavních zdrojů při zpracování Římského statutu, zakládající smlouvy Mezinárodního trestního soudu, který vznikl v roce 2002 jako stálý soudní dvůr stíhající pachatele genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a od roku 2010 i zločinu agrese.
Úmluva o genocidě se vztahuje jak na období války, tak i míru. Kromě usmrcení příslušníků národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny je za zločin genocidy považováno i způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny, úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení, opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí, a násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné. Úmluva o genocidě také vymezuje, že zločinem není pouze genocida samotná, ale i spolčení k jejímu spáchání, přímé a veřejné podněcování k jejímu spáchání, pokus o její spáchání a účastenství na genocidě. Tím se významně rozšiřuje okruh pachatelů, kteří se dopouštějí trestných činů. Úmluva stanovuje, že pachatelé podléhají trestu bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky nebo osoby soukromé.
Vzhledem k rozsahu a závažnosti zločinu genocidy, výši trestu a celkovému vnímání genocidy jako zločinu všech zločinů jsou jednotlivé případy předmětem systematického zpochybňování a popírání ze strany pachatelských režimů, nástupnických států nebo sympatizujících hnutí. Pro prokázání genocidy se jako základní překážka dlouhodobě ukazuje nutnost prokázání úmyslu zničit skupinu (nebo její část) jako takovou. K odsouzení pachatelů tak nestačí pouze důkazní materiál ke spáchaným činům, ale také důkaz, že tyto činy byly spáchány v úmyslu zničení skupiny. V logice lidské podstaty je, že pachatelé popírají nejen činy samotné, ale zejména inkriminovaný genocidní úmysl například tím, že civilní oběti jsou považovány za důsledek naplňování válečných cílů a strategií. To komplikuje a také prodlužuje soudní projednání případů. Nutnost prokázat úmysl však nijak nesnižuje preventivní význam úmluvy o genocidě. Již proto, že genocida jako zločin je součástí právních systémů států, které úmluvu o genocidě ratifikovaly.
Devátý prosinec je každoročně připomínkou památky obětí genocidního násilí v dějinách lidstva a zároveň příležitostí, jak upozornit na současné rizikové případy, nebo dokonce aktuálně probíhající programy genocidního a masového násilí. V posledních deseti letech se na mezinárodním poli projednávaly zejména případy genocidy Jezídů na území Iráku a Sýrie, Kurdů v Sýrii a Turecku, Rohingů v Myanmaru, Ujgurů v Číně, křesťanských skupin v Nigérii, Ukrajinců v důsledku agrese Ruské federace, Arménů v Náhorním Karabachu a Izraelců ze strany teroristického hnutí Hamás.
V roce 2024 všechny tyto případy dominantně zastínila mezinárodní debata o možné genocidě palestinského obyvatelstva v Pásmu Gazy v rámci vojenské operace Izraelských ozbrojených sil (IDF) proti hnutí Hamás. Tento případ má několik mimořádných specifik. Již v lednu letošního roku Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) předběžným opatřením nařídil Izraeli přijmout veškeré kroky, které měly zabránit genocidě, a zlepšit humanitární situaci palestinského civilního obyvatelstva. Téměř rok od vydání předběžného opatření je zřejmé, že prevence selhala jak na straně mezinárodního práva, tak i uvnitř právního systému samotného Státu Izrael. Průběžně přibývají důkazy o bezprecedentních dopadech vojenské operace na civilní obyvatelstvo a infrastrukturu Pásma Gazy. Destrukce území a humanitární katastrofa nepřiměly ani jednu z bojujících stran konfliktu k jeho ukončení a výzvy mezinárodního společenství k uzavření příměří vyšly naprázdno.
Postup IDF se stal terčem kritiky ze strany mezinárodních, humanitárních a lidskoprávních organizací. Vláda Benjamina Netanjahua prakticky veškeré výzvy ke zmírnění dopadů vojenské intervence na civilní obyvatelstvo ignorovala s poukazem na právo na sebeobranu a s vysvětlením, že jednotky IDF dodržují mezinárodní i humanitární právo a operace je zaměřena pouze na vojenské cíle a teroristickou infrastrukturu. Ukázalo se však, že výroky vládnoucích izraelských politiků byly určeny spíše západnímu auditoriu a realita války včetně jejích skutečných cílů může být poněkud jiná. Úměrně tomu stoupal počet oficiálních vyjádření, odborných posudků a právních stanovisek, které Netanjahuův kabinet postavily do role pachatele zločinů podle Římského statutu.
Úmysl zničit skupinu jako takovou
Vynecháme-li tendenční genocidní rétoriku, která provází kterýkoli konflikt současného světa, a politická prohlášení propalestinských aktivistů, zůstane seznam závažných podezření na spáchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a v jistém ohledu i možné genocidy. Na rozdíl od ledna 2024, kdy proti Izraeli stála reprezentace Jihoafrické republiky, jsou nyní v roli vyšetřovatelů a žalobců nejvýkonnější kapacity mezinárodního práva a kriminalistiky. Je to sám Benjamin Netanjahu, který si musí vyhodnotit, zda zjevné nedodržení předběžného opatření ICJ bylo tou optimální politickou taktikou. Zatykač na jeho osobu vydaný Mezinárodním trestním soudem (International Criminal Court, zkratka ICC) je logickým vyústěním postupu současné izraelské vlády a IDF v Pásmu Gazy a je pouze začátkem dlouhého procesu posuzování viny Státu Izrael za nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva.
Netanjahu může částečně spoléhat na bianco šek a podporu od Donalda Trumpa – ale i jeho vláda jednoho dne skončí. Globální politika je navíc v současnosti zásadně ovlivněna kontextem a dvojí metr má své meze. Zní zkrátka nedůvěryhodně, když ti samí západní politici odsoudí v roce 2021 Čínu za genocidu ujgurské menšiny a o tři roky později odmítnou za genocidu označit izraelské akce v Gaze – jako se to stalo britskému premiéru Stramerovi, kterého William Schabas, jeden z předních světových právních expertů na genocidu, označil za „pokrytce, který hlasuje podle toho, zda se případ týká jeho přátel, nebo nepřátel.“
Problémem veřejných debat o charakteru a závažnosti zločinů podle mezinárodního práva je omezená dostupnost průběžných zjištění vyšetřovatelů a dalších orgánů, otázky jurisdikce, zdlouhavý proces posuzování důkazů a vliv dezinformací všeho druhu. Výsledkem je celkově nejistá situace ohledně viny pachatelů, prostor pro spekulace a pochopitelně i možná neoprávněná obvinění ze závažných zločinů, která mohou nenávratně poškodit státní útvary či politická uskupení. I z toho důvodu jsou mezinárodními soudy vydávána předběžná opatření, která mají masovému zabíjení preventivně zabránit. Dalším prostředkem, jak předejít vzniku nových případů genocidního násilí, jsou systémy varovných signálů, vycházejících ze znalostí a informací srovnávacího oboru studií genocid, jako je například systém organizace Genocide Watch.
K efektivnější práci institucí mezinárodního práva jistě nepřispívají sankce, záměrná omezení, vyhrůžky, či dokonce zatykače vydávané pachatelskými státy nebo jejich podporovateli na soudce a vyšetřovatele, jako se to stalo mimo jiné po vydání zatykače ICC na ruského prezidenta Vladimira Putina za válečný zločin převádění dětí z jedné skupiny do jiné. Do tohoto kontextu bohužel zapadá i aktuální snaha českých politických elit teatrálně odstoupit od Římského statutu v reakci na vydání zatykače na dva izraelské politiky. Přesně v duchu Schabasova výroku o pokrytcích, kteří hlasují podle toho, zda se případ týká jejich přátel, nebo nepřátel.
K vyplnění informačního vakua o projednávaných případech slouží zprávy nevládních organizací. Ty mají obvykle slabou argumentační stavbu v samotných závěrech, ale na druhé straně poskytují aktuálně dostupný ucelený přehled o tzv. situaci – tedy událostech, dopadech politik a válečných operací na civilní obyvatelstvo a předpokládaných zločinech spáchaných v oblasti. To je i případ minulý týden publikované zprávy organizace Amnesty International (AI) „You Feel Like You Are Subhuman: Israel’s Genocide Against Palestinians in Gaza“ (česky Cítíte se jako podlidé: Izraelská genocida Palestinců v Gaze). AI ve zprávě shromáždila celou řadu důkazů o porušování mezinárodního a humanitárního práva ze strany IDF: mimo jiné mučení a jiné špatné zacházení, bezohledné ničení zemědělské půdy a civilních budov ve východní Gaze, nezákonné útoky, při nichž byli zabíjeni a zraňováni civilisté, záměrné odpírání základních služeb a zboží, poškození a ničení objektů nezbytných pro přežití civilního obyvatelstva a používání příkazů k „evakuaci“ k násilnému vysídlení civilistů.
Zpráva AI pochopitelně nenahrazuje výrok mezinárodního soudu a ani nevypovídá nic o vině Státu Izrael za zločiny spáchané na území Pásma Gazy. Ukazuje však na pravděpodobnou strukturu důkazů, se kterou aktuálně pracují instituce mezinárodního práva. V případě prokázání genocidního úmyslu je zpráva AI postavena na několika výrocích izraelských politiků a vysokých představitelů bezpečnostních složek, mimo jiné na výroku tehdejšího ministra obrany Joava Galanta v televizním přenosu z 9. října 2023: „Zavádíme úplné obléhání Gazy. Žádná elektřina, žádné potraviny, žádná voda, žádné palivo. Vše je uzavřeno. Bojujeme proti lidským zvířatům a podle toho také jednáme.“ Výroky podporující genocidní úmysl však mohou být izraelskou stranou vysvětleny tak, že byly proneseny v symbolicko-metaforické rovině jako důsledek traumatizující zkušenosti z masakru Izraelců 7. října 2023 a vždy byly mířeny na teroristy z hnutí Hamás, nikoli na palestinské civilní obyvatele.
Právě to, jak soudy vyhodnotí celkové „zadání“ odvetné vojenské operace vládou Benjamina Netanjahua, bude klíčové pro posouzení, zda v Pásmu Gazy došlo či nedošlo ke genocidě. William Schabas v listopadovém rozhovoru pro Der Spiegel upozornil na to, že posouzení úmyslu by mělo být založeno na vícero zdrojích: „Již dlouho tvrdím, že pojem ‚úmysl‘ musíme používat jinak, a to šířeji. Nemůžeme nahlížet do hlavy státu, abychom určili jeho záměr. Musíme se také podívat na jeho chování, na politiku, kterou stát provádí. Na jeho činy.“
Jak mezinárodní soudy rozhodnou o vině Izraele ze spáchání válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a zločinu genocidy, nelze v tuto chvíli předjímat. V každém případě charakter vojenské operace uvrhl Stát Izrael do role podezřelého. Záležet bude na celé řadě faktorů, včetně dalšího osudu palestinského obyvatelstva na území Pásma Gazy a Západního břehu, vývoje geopolitické situace v regionu a budoucím uspořádání vztahů mezi Izraelci a Palestinci. Je zřejmé, že demokratický a bezpečnostní systém Izraele v ochraně civilního obyvatelstva selhal. To ukazuje na důležitost institucí mezinárodního práva, zejména ve smyslu prevence nejzávažnějších zločinů a ochrany nejohroženějších skupin před masovým násilím. Pokračující vyšetřování a případné soudní výroky budou mít pochopitelně značné konsekvence i pro postavení západních demokracií. Již samotná kritika fungování institucí mezinárodního práva ve prospěch jednoho státu na úkor jiného snižuje jejich autoritu a obecnou vymahatelnost práva kdekoli na světě. Západ si zkrátka riziko „úlev“ v tak celosvětově ostře sledovaném konfliktu dovolit nemůže. Nejhorší by však bylo dělat, že se neděje vůbec nic.
