Dnes si připomínáme Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Před 80 lety Rudá armáda osvobodila polské město Osvětim i s přilehlým komplexem nacistických koncentračních táborů.
Autor textu: Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín
Text původně vyšel 27. ledna 2025 v deníku Mladá fronta DNES a v on-line deníku Lidovky.cz
Tak jako na dalších místech Evropy, jež spojenecké armády osvobozovaly od německé okupace, skončilo nepředstavitelné utrpení porobených národů. Osvobození se v okolí Osvětimi dočkalo i 7 000 vězňů koncentračních táborů, kteří již nebyli schopni deportací před postupující Rudou armádou a nacisté je jednoduše nestihli pozabíjet. V tomto smyslu měla osvětimská vojenská operace mimořádný význam: nacisté totiž přišli o své nejdůležitější centrum tzv. konečného řešení židovské a romské otázky, jak Němci obludně nazvali plán zničení Židů a Romů na okupovaných územích.
Vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau (česky Osvětim-Březinka), kde nacisté povraždili milion Židů, nebyl prvním místem, kde se sovětští vojáci seznámili s důsledky nacistické genocidní politiky. Již v červenci 1944 Rudá armáda poprvé zdokumentovala princip masového vraždění v osvobozeném táboře Majdanek na předměstí Lublinu v dnešním východním Polsku.
Ještě předtím byly částečně odhaleny zločiny nacistů a jejich kolaborantů během tzv. východního tažení Německa na území Sovětského svazu, kdy speciální bezpečnostní oddíly organizovaly masové popravy s celkovým počtem obětí přibližně dvou milionů Židů. Tato fáze genocidy, kterou později Patrick Desbois příznačně nazval „holocaustem pomocí kulky“, byla neblahou předzvěstí likvidace židovského obyvatelstva v táborech smrti.
Po Osvětimi-Březince následovalo osvobození dalších koncentračních, pracovních a tranzitních táborů, kterých nacisté po Evropě zřídili tisíce. Téměř dokonalý „systém“ na zneužití lidské síly pro průmyslovou válečnou výrobu, věznění a mučení politických oponentů a odbojářů, masové sterilizace, provádění děsivých lékařských pokusů na lidských bytostech, nehumánní zacházení s válečnými zajatci a konečně systematické vraždění mužů, žen a dětí vybraných skupin obyvatel, se ve svém hrůzném rozměru začal odkrývat právě až na přelomu let 1944 a 1945.
Teprve hmatatelné důkazy usvědčily nacisty z válečných zvěrstev. Odkrývání pravdy výrazně napomohly poválečné soudní tribunály s nacistickými pohlaváry a veliteli koncentračních táborů. Jejich účelem nebylo jen potrestat pachatele válečných zločinů, ale i zdokumentovat prostředky a metody, jež používali vedoucí nacisté v plánu ovládnout svět.
Postavit pachatele před soud
Na rozdíl od situace po první světové válce, kdy mezinárodní veřejnost zločiny masového násilí téměř vymazala z paměti, se vítězným mocnostem podařilo něco do té doby v dějinách lidstva nevídaného: postavit strůjce a vykonavatele holocaustu před spravedlivý soud. Odsouzení pachatelů a všeobecné povědomí o nacistických zvěrstvech v Osvětimi a dalších táborech bylo impulzem pro vytvoření právního systému ochrany civilistů a ohrožených skupin kdekoli na světě.
Bezprostředně po skončení norimberského tribunálu polsko-židovský právník Rafael Lemkin začal na půdě nově vytvořené Organizace spojených národů prosazovat mezinárodní úmluvu o genocidě – tedy zločinu úmyslného ničení národních, etnických, rasových a náboženských skupin jako takových, který Lemkin definoval během druhé světové války v emigraci v USA. Úmluva o genocidě, přijatá Valným shromážděním OSN v prosinci 1948, se stala základem prevence zločinu masového vyhlazování.
Přijetí této revoluční právní normy by bez dokumentace nacistických zločinů nebylo možné. Na rozdíl od roku 1933, ve kterém Lemkin neúspěšně navrhoval mezinárodně-právní ochranu ohrožených národnostních skupin obyvatel a jejich kultur (a v Polsku byl za to antisemitským tiskem dokonce obviněn z „nadržování židovské rase“), bylo mezinárodní společenství připraveno vytvořit nástroje nezbytné pro trestání pachatelů masového násilí a předcházení nejzávažnějším zločinům podle mezinárodního práva.
Lidstvo v tragickém příběhu Osvětimi zkrátka došlo do bodu, kdy zločin masového násilí již nebylo možné dále ignorovat. Norimberský tribunál otevřel cestu k dalším právním definicím kolektivního násilí. Již Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 předpokládala vytvoření stálého mezinárodního trestního soudu zodpovědného za stíhání a trestání pachatelů genocidy. K jeho vytvoření došlo až o padesát let později, zejména v důsledku studené války. Tzv. Římský statut z roku 2002 vymezuje trestné činy genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a zločinu agrese a potenciálně chrání před jejich spácháním kohokoli kdekoli na planetě. Nic z toho by nebylo možné bez tragické zkušenosti holocaustu.
Dnes, po 80 letech, je tato zkušenost relativizována. Zpochybňování či přímo popírání holocaustu se stalo běžným nástrojem politického boje a rétoriky. Mezinárodní právo a jeho instituce – včetně Mezinárodního trestního soudu – jsou místo dalšího růstu a rozvoje terčem nevybíravého politického tlaku, a to již i ze strany představitelů některých demokratických států. Ve jménu a zájmu rostoucího extrémního nacionalismu, mocenských ambicí a v důsledku a pod vlivem všeobecně rozšířených dezinformací se pracně vybudovaný systém prevence masového násilí pomalu rozpadá.
Do značné míry je tento proces fascinující. O tom, co může následovat, pokud systém mezinárodního práva a ochrany národních, etnických nebo náboženských skupin selže, totiž nemusíme příliš spekulovat. O tom jsme z historie poučeni velmi dobře.
