Potrestat exemplárně slávistu Ondřeje Kúdelu za údajnou rasistickou urážku, a přitom pořádat fotbalové Euro v Ázerbájdžánu, proslulém porušováním lidských práv a perzekucí politických oponentů? Jak to jde dohromady?
Autor textu: Šimon Krbec
Text vyšel 17. dubna 2021 v deníku Mladá fronta DNES
Případ Kúdela dospěl k prvnímu průběžnému rozuzlení. Kauzu, která dalece přesáhla fotbalové prostředí, prozatím ukončil verdikt Kontrolní, etické a disciplinární komise UEFA k incidentům během zápasu Evropské ligy mezi týmy Glasgow Rangers a Slavia Praha. K prokázání rasismu Ondřeje Kúdely vůči Glenu Kamarovi ještě chybí „detail“: zveřejnit ony „zdrcující důkazy“, o kterých několikrát hovořil v ostrých mediálních vyjádřeních Kamarův advokát Aamer Anwar. Pokud takové důkazy neexistují, jak doteď tvrdilo vedení Slavie Praha, potom by pro Kúdelu nemělo být složité se proti desetizápasové suspendaci odvolat a očistit své jméno.
Aktuální výše trestu je pochopitelně pro českého reprezentanta krutá, protože přichází o možnost zahrát si na vrcholné fotbalové akci letošního roku, mistrovství Evropy, pořádané asociací UEFA. Pro českého stopera navíc nebude rozhodování o případném odvolání jednoduché, již s ohledem na další mediální vyjádření advokáta Anwara, který pro Kúdelu požaduje distanc na jeden rok, ba dokonce i skotské vězení. Potvrdila se tak stará pravda, že sportovní zápasy se nevyhrávají jen na hřišti, ale i v zákulisní diplomacii, sdělovacích prostředcích a dnes i na sociálních sítích.
Je určitě pozitivní, že UEFA k problému rasismu a nenávistných projevů přistupuje vážně a rozhodně. Dokonce i ony markantní rozdíly v sazbách za přestupky ze zápasu v Glasgow, nad kterými se pohoršují čeští novináři i politici včetně kanceláře českého prezidenta, dávají svým způsobem smysl: násilí začíná ve slovech a odstranění předsudků a nenávisti je cesta, jak eliminovat fyzickou konfrontaci. Zda toho UEFA dosáhne způsobem, jaký předvádí v kauze Kúdela, je věc jiná. Důvěřujme však nestrannosti a profesionalitě vyšetřovatelů a zejména oněm „zdrcujícím důkazům“ Aamera Anwara.
Pro pochopení pozadí nejrůznějších reakcí na inkriminovaný incident ze zápasu ve Skotsku je užitečné sledovat vyjádření Thierry Henryho a dalších bývalých či současných ostrovních fotbalistů, kteří kritizují nekončící verbálních útoky a šikanu na sociálních sítích. To je však globální problém sám o sobě. I Henry v nedávném rozhovoru pro The Sun uznal, že obětmi diskriminace nejsou pouze lidé tmavé pleti a také ne pouze fotbalisté. Prokázání či určení rasistického podtextu či dokonce motivu bývá u verbálních útoků vždy poměrně složité. Stejně tak je v celé historii lidstva obtížné přesně definovat, co je a co již není rasismus. Spíše to vypadá, že ostrovní fotbalisté mezi rasovým a „nerasovým“ podtextem příliš nerozlišují. Zkrátka mají současného světa, kdy miliardy lidí každou vteřinu veřejně vyjadřují svůj osobní názor často nevybíravým a urážlivým způsobem, plné zuby.
Nad Kúdelou však nevynesli rozsudek Thierry Henry, Gareth Bale či Gareth Southgate, ale evropská fotbalová asociace UEFA. Instituce, která pod vedením prezidenta Aleksandra Čeferina vyhlásila tvrdý boj diskriminaci se snahou být jakýmsi vzorem pro ostatní „světy“ mimo fotbal. To je značně odvážná a ambiciózní politika, zvlášť v odvětví, které je dlouhodobě spojováno s masivní korupcí, neprůkazným financováním, sázkařskými aférami globálního rozsahu a v neposlední řadě agresivitou a násilím mezi fotbalovými příznivci.
Je pravda, že fotbal v historii několikrát prokázal mimořádnou sílu spojovat znepřátelené národy či se vzepřít útlaku a diskriminaci. To však bylo v dobách nebo situacích, kdy v něm v žádném případě nešlo o peníze. Legendární zápas mezi britskými a německými vojáky na frontové linii první světové války či terezínská fotbalová liga, která byla jakýmsi vzdorem židovských vězňů proti rasové genocidní politice nacistického Německa, jsou důležité příběhy z dějin. Pokud se však chce fotbal stát současným vzorem tolerance a úcty k člověku, bude muset urazit ještě velký kus cesty.
Vyhnout se Baku obloukem
Vzletná slova prezidenta UEFA Čeferina a dalších činovníků totiž vyznívají až tragikomicky v porovnání s tím, co tato instituce chystá během letošního mistrovství Evropy, které se bude (zřejmě) konat v několika různých městech Evropy. Asi jen zasvěcení činovníci vědí, proč je mezi pořadatelskými městy i ázerbájdžánské Baku – hlavní město země, která je dlouhodobě kritizována za porušování lidských práv, násilnou perzekuci politických oponentů a rasistickou a nenávistnou rétoriku vůči obyvatelům sousední Arménie. V současné době navíc Ázerbájdžán protiprávně vězní možná až několik set arménských válečných zajatců a civilistů z loňského ozbrojeného konfliktu o Náhorní Karabach. Osud těchto lidí je zcela neznámý a mohou být vystaveni různým formám násilí. Jakákoli jiná instituce, která usiluje o to být „globálním vzorem“ boje proti diskriminaci, by se Ázerbájdžánu buď vyhnula velkým obloukem, nebo by alespoň požadovala propuštění arménských válečných zajatců a civilistů. Místo toho UEFA stále počítá s tím, že se v Baku odehrají tři utkání základní skupiny A a dokonce i jedno čtvrtfinále. Pokud skutečně 12. června „bojovník proti diskriminaci na sociálních sítích“ Gareth Bale vyběhne v dresu Walesu na trávník v Baku, bude to nejen další důkaz o pokryteckém „dvojím metru“ v oblasti lidských práv, ale především pořádný fotbalový trapas.
Televizní stanice BBC o tomto víkendu odvysílala reportáž svého korespondenta Roba Camerona o zdevastovaných památkách Hlavní pevnosti v Terezíně. V reportáži měli britští diváci možnost vidět záběry rozpadajících se Drážďanských kasáren a seznámit se s hlavními fakty o historii Terezína během druhé světové války, včetně terezínské fotbalové ligy. Jiří Hofman ze sdružení Terezín – město změny v reportáži vysvětlil hlavní příčiny současného havarijního stavu budov. Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín, v příspěvku BBC vyjádřil obavu o zachování hmotných důkazů o dějinách holocaustu na území ČR.
Pevnost Terezín byla vybudována na sklonku 18. století jako jeden z pilířů obrany Rakouska-Uherska proti pruskému nepříteli. Rozsáhlá barokní pevnost je unikátním dokladem technických a stavitelských dovedností našich předků. V průběhu staletí pevnost Terezín měnila své funkce i obyvatele. Během první světové války byli v Terezíně internováni váleční zajatci i civilisté. O dvacet let později během okupace Čech a Moravy nacistickým Německem bylo v Hlavní terezínské pevnosti zřízeno ghetto a tranzitní tábor pro židovské vězně. Pevnostní město se tak stalo obrovskou uzavřenou zónou pro segregaci Židů ze střední Evropy, kterých terezínským ghettem prošlo 150 tisíc.
V současné době je Terezín městskou památkovou rezervací a jednou z nejznámějších kulturních památek České republiky ve světě, zapsanou na tzv. indikativním seznamu UNESCO. Celosvětová známost Terezína je spojena téměř výhradně s dějinami druhé světové války. Zároveň se jedná o nejvýznamnější památku na dějiny holocaustu na území České republiky.
Navzdory těmto skutečnostem je podstatná část Hlavní terezínské pevnosti v havarijním stavu. Unikátní kasárenské objekty jako jsou Drážďanská kasárna, kde se v dobách ghetta hrála terezínská fotbalová liga, Vojenská nemocnice, kde v roce 1918 zemřel Gavrilo Princip, ale i další objekty jako je Proviantní sklad nebo Zbrojnice se doslova rozpadají před očima. Některým budovám a částem unikátního opevnění bastionové pevnosti hrozí zřícení.
Centrum studií genocid Terezín upozorňuje na havarijní stav objektů Hlavní pevnosti od roku 2017. Pořádá vzdělávací, kulturní a sportovní aktivity v prostorách Hlavní pevnosti, aktivně podporuje Město Terezín ve snaze revitalizovat kulturní památky a o situaci i možných plánech na záchranu průběžně informuje politiky, média i zahraniční diplomaty.
K úspěchům spolupráce s Městem Terezín patří záchrana a revitalizace objektu Wieserova domu. V roce 2017 Centrum studií genocid Terezín předložilo Městu Terezín návrh na částečné využití Drážďanských kasáren jako pietního a vzdělávacího prostoru pro připomínku terezínské fotbalové ligy, jehož memoriál každoročně pořádá ve spolupráci se Sokolem Terezín a Fotbalovou asociací ČR. Od roku 2018 se zahajovací zápasy Memoriálu terezínské fotbalové ligy symbolicky konají na prostranství před rozpadajícími se Drážďanskými kasárnami. Na konci roku 2020 Centrum studií genocid připravilo výstavu fotografií S.O.S. Terezín mapující interiéry jednotlivých ohrožených objektů v Terezíně. Výstava byla z důvodu pandemických opatření publikována on-line, po uvolnění opatření bude instalována v Praze a dalších městech ČR i v zahraničí. Cílem výstavy je upozornit českou i zahraniční veřejnost na tristní havarijní stav historického jádra města Terezín a vyvolat tlak, aby byly Vládou České republiky podniknuty kroky vedoucí k zastavení destrukce objektů v prostoru Hlavní terezínské pevnosti.
Kdo za to může?
Vlády evropských zemí prioritně vynakládají nemalé finanční prostředky na záchranu pietních míst holokaustu, na opravy budov a pozůstatků koncentračních táborů a ghett i na ochranu historického dědictví druhé světové války. Smutným faktem je, že v současné době nejsme nikde ve střední Evropě svědky tak exemplárního zanedbání symbolu holokaustu jako v případě Terezína. Je zřejmé, že záchrana hlavní terezínské pevnosti nepatří mezi politické priority ČR.
Vláda ČR ani Ústecký kraj doposud nedokázaly najít vůli k záchraně této mimořádné památky. I přes sliby premiéra Andreje Babiše z léta 2020 a existenci meziresortních komisí státní instituce nevyvíjejí žádné významnější kroky, které by odvrátily hrozící zřícení terezínských budov a části opevnění. Vlastník ohrožených objektů – město Terezín s přibližně třemi tisíci obyvateli – disponuje omezenými finančními prostředky jak na údržbu rozsáhlých památek, tak i přípravu a spolufinancování projektů revitalizace budov a infrastruktury. V roce 2017 činil rozpočet města 44,9 mil. Kč. Náklady na záchranu památek se pohybují v řádu několika miliard korun. Disproporce mezi fiskálními zdroji Města Terezín je zjevná i v případě nákladů na údržbu rozsáhlé Hlavní pevnosti, která kromě památkově chráněných kasárenských budov zahrnuje i pevnostní valy, veškeré komunikace, veřejná prostranství nebo parky na území města. (Více k problematice rozvoje města Terezína v dokumentu Strategie města Terezín do roku 2030.)
Státní Památník Terezín, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR, sídlí v Malé pevnosti za řekou Ohří, která je mnohem menšího rozsahu než samotné pevnostní město. Malá pevnost byla původně předsunutým opevněním na východě Hlavní pevnosti. Zde během druhé světové války nacisté zřídili věznici gestapa. Kromě Malé pevnosti Památník Terezín provozuje Muzeum ghetta a několik menších objektů v Hlavní pevnosti (modlitebna, část Magdeburských kasáren a další.). I přesto, že má Památník Terezín ve správě nepoměrně méně rozsáhlý majetek než Město Terezín, rozpočet této státní instituce se v roce 2017 pohyboval kolem 100 miliónů korun. K havarijnímu stavu bývalého ghetta pro židovské vězně (Hlavní terezínské pevnosti) se představitelé Památníku Terezín veřejně vůbec nevyjadřují a jejich ochota ke spolupráci v rámci rozvoje města je dlouhodobě značně problematická. V posledním tiskovém prohlášení se ředitel Památníku Jan Roubínek o katastrofálního stavu židovského ghetta nezmínil ani slovem, naopak velkou starost mu dělá organizace pietní akce u Malé pevnosti „Terezínská tryzna“.
Obdobný postoj zaujímá i Federace židovských obcí a Židovská obec v Praze. Představitelé těchto institucí havarijní stav terezínských památek buď vůbec nekomentují, či dokonce bagatelizují a poukazují na „obtížné využití“ rozsáhlých objektů bývalého židovského ghetta. Předseda Židovské obce v Praze František Bányai 8. července 2020 v deníku Lidové noviny v reakci na kritický komentář zakladatelů Centra studií genocid Terezín prohlásil: „Autoři článku mají pravdu, že některá kasárna v Terezíně jsou v neutěšeném stavu. Tímto konstatováním ovšem končí veškerá pravdivost článku. Problémem je, že se pro některá terezínská kasárna obtížně, dlouho a marně hledá smysluplná náplň.“
Jinými slovy to znamená, že i pro zástupce českých židovských organizací není záchrana bývalého terezínského ghetta prioritou, a že je vůbec otázkou, zda vědí, co se v Terezíně děje. Problém devastace Hlavní pevnosti totiž nespočívá v ohrožení „některých objektů“. Demolice Drážďanských kasáren a dalších budov a částí opevnění by znamenala drastický zásah do architektonické struktury unikátního pevnostního města a nenahraditelnou ztrátu na celkovém kulturním dědictví.
Jednou z hlavních příčin současného kritického stavu terezínské pevnosti je nepochybně fakt, že vlastníkem objektů je Město Terezín. Třítisícová obec je spíše vesnicí, než městem – v majetku a správě má přitom kulturní dědictví rozsáhlejší než areál Pražského hradu. Město je tak fakticky v permanentním ekonomickém deficitu. Od 90. let minulého století, kdy Terezín opustila Armáda ČR a tím i značná část obyvatelstva, město tíží úvěry a právní zodpovědnost za rozpadající se objekty. To, co má na svých bedrech terezínská radnice, je svým způsobem unikátní stejně jako místní kulturní a historické dědictví. Nároky na památkovou péči a nekonečný boj za záchranu pevnosti zcela jistě neprospívají politickému klimatu ve městě. V důsledku toho tak terezínská radnice jen obtížně hledá energii pro rozvojové aktivity a překonání ekonomické stagnace.
Ani politická reprezentace Města však není zcela bez chyb – v loňském roce stávající koalice ve vedení města odmítla spolupráci s Ústeckým krajem, která měla zahrnovat převod části majetku Města do vlastnictví krajské příspěvkové organizace. Zastupitelstvo Terezína však převod majetku zamítlo a z plánů nakonec sešlo. Rok po tomto kroku je Město tam, kde bylo vloni, a budovy v pevnosti dále chátrají.
Zdá se však, že Město Terezín jako vlastník rozpadající se pevnosti všem víceméně vyhovuje. Stát má v Terezíně „svůj“ památník a všichni ostatní mají na koho ukázat prstem. Ostatně v nedávné facebookové diskusi na profilu autora reportáže BBC Roba Camerona od některých diskutujících zaznělo, že za havarijní stav zodpovídá Město Terezín a jeho příčinou je „typický český provincionalismus“.
Přezíravost a arogance vůči malému městu v Ústeckém kraji možná zafunguje v pražské kavárenské debatě. Je však otázkou, zda takové absurdní vysvětlení devastace jedné z nejznámějších památek holocaustu na světě obstojí v diskusi na mezinárodním poli.
Další články, komentáře a názory k tématu rozpadající se Hlavní terezínské pevnosti:
