Europoslanec za koalici Přísaha-Motoristé je novým zjevením české politiky. Hlavně ve zjištění, že tolerance nenávistných projevů a adorace nacistických symbolů vede k úspěchu, ba dokonce obdivu.
Autor textu: Šimon Krbec, výkonný ředitel Centra studií genocid Terezín
Text původně vyšel 17. června 2024 v deníku Mladá fronta DNES a v on-line deníku idnes.cz. Reprofoto: Facebook
Jedním z klíčových bodů evropské historie bylo jmenování nacistického vůdce Adolfa Hitlera německým kancléřem. Rok 1933 znamenal rozhodující milník pro budoucnost celého kontinentu i jeho národů, které v důsledku Hitlerovy děsivé politické vize ztratily nejenom svou samostatnost a svobodu, ale v některých případech dokonce i právo na samotnou existenci. Evropská katastrofa přitom začala nenápadně na podzimroku1919 v přítmí bavorských pivnic, kde třicetiletý informátor vojenské rozvědky zahájil svou agitační činnost. Adolfovi pohrobci Hitler se postupně vypracoval do čela nacistické strany a svou politickou rétoriku založil na rasismu, otevřené nenávisti, antisemitismu a domnělém právu Německa na agresivní a násilnou expanzi. Důsledky této politiky jsou všeobecně známy. Kromě milionů obětí nacistické genocidní politiky– která se v konečné fázi zaměřila nejen na židovské, ale i romské a slovanské obyvatelstvo– prakticky celý evropský kontinent zažil míru devastace a destrukce, nemající v dějinách lidstva obdoby. Nakonec na Hitlerovu politiku doplatili i ti, kteří v průběhu třicátých let ve svobodných volbách nacisty poslali na výsluní moci, tedy němečtí občané.
Ve světle těchto skutečností je zcela nepochopitelné, že se v Evropě v současné době najdou lidé, pro které je Adolf Hitler předmětem obdivu, nebo dokonce vzorem a inspirátorem. Hranice mezi „pouhými“ sympatiemi a otevřenou podporou nacistické ideologie je mlhavá– i z toho důvodu je složité určit, jaké procento obyvatel Evropy nacismus a jeho zločiny schvaluje nebo ospravedlňuje. Případná podpora je potom předmětem dokazování v rámci soudních sporů, které zahrnují celou řadu otázek včetně svobody projevu. Večírky s hákovými kříži a nejrůznější excesy jsou jen špičkou ledovce temné evropské minulosti. Fascinace nacistickými symboly vychází z hluboké neznalosti důsledků nacistické ideologie, nedostatku empatie s oběťmi masového násilí nebo z prosté potřeby provokovat. To platí jak ve školních kolektivech, tak v prostředí nejrůznějších skupin intelektuálů.
Až donedávna však platilo jisté pravidlo, či spíše vnitřní regulativ, že jakýkoli příklon k nacismu znamená stopku v politickém prostředí. S výjimkou vyloženě extremistických uskupení, které se tak jako tak pohybují na hraně zákona, bylo nemyslitelné, aby se v politice udržel, nebo dokonce prosadil někdo, kdo veřejně posílá lidi do plynových komor, hajluje na veřejnosti, vyhrožuje zastřelením a fotí se s nacistickými symboly. Případ nově zvoleného českého europoslance Filipa Turka ukázal, že doba se mění. Namísto všeobecného odsouzení se ještě před volbami za tohoto kandidáta za uskupení Přísaha a Motoristé sobě postavil pražský židovský aktivista Aaron Günsberger, který k rozvoji české politické kultury přispěl výrokem, že Filip Turek „rozhodně není neonacista, maximálně tak debil“, a následně sdružení romských podnikatelů.
Po nečekaném volebním úspěchu, ve kterém uskupení Přísaha a Motoristé dvojnásobně navýšilo předvolební odhady (a bylo by naivní si myslet, že sympatie k nacismu v rozhodování voličů nehrály vůbec žádnou roli), přišly překvapivé gratulace od politických rivalů, a ze strany exprezidenta Václava Klause dokonce chvalozpěv na vítězství „autentického politického lídra“ a „víry ve svou pravdu“. O kontroverzi s nacistickými projevy a symboly v exprezidentově textu pro Mladou Frontu DNES (Jak Turek porazil Rakušana, MF DNES, 13. června 2024) nepadlo ani slovo.
Silák z Instagramu
Koalice Přísaha a Motoristé sobě se přirozeně snaží spojení s nacismem bagatelizovat a svádí Turkovy excesy na mladickou nerozvážnost a lásku k černému humoru. Lze předpokládat, že z toho tuto koalici nakonec nějaký schopný marketér „vyseká“. Pro budoucnost české politiky je však současná situace a zejména mimořádný volební úspěch Filipa Turka hodně špatnou zprávou. Tolerancí nenávistných projevů, mezi něž dokonce patří i výroky o zabíjení, se otevírají nové možnosti, jak prostřednictvím originálních „osobností“ navýšit volební zisky.
Nadále se tak formuje nový prototyp českého politika – siláka ze sociálních sítí, schopného zaujmout nepříliš pozorné publikum skandálními výroky a v pravý čas přesvědčivým hereckým výkonem vše smést ze stolu. Úspěchu těchto politiků, kteří oslovují zejména mladou generaci, půjde zabránit jen těžko. Opět se ukazuje, že nekontrolovatelné sociální sítě, na kterých si zjevně může kdekdo hajlovat, jak se mu zlíbí, jsou dokonalým nástrojem manipulace a stírání rozdílů mezi fikcí a skutečností.
